mizuki nakeshu

GWENIFER RAYMOND (UK)

Velšská multi-instrumentalistka Gwenifer Raymond se na scéně objevila jako blesk z čistého nebe. Její debut You Never Were Much of a Dancer, který byl přijat s velkým nadšením, vyšel minulý rok na respektovaném labelu Tompkins Square (můžete znát díky jménům jako Ryley Walker, Michael Chapman, William Tyler či Daniel Bachman). Stejně jako výše zmínění i Gwenifer má svůj vlastní přístup ke hře na akustickou kytaru vycházející z žánru Amerického primitivismu, folku či starého blues. Její syrový zvuk a rychlá hra v lecčem připomene rané nahrávky od Johna Fahey. Můžete se těšit na barvitou instrumentální hudbu vracející vás zpátky v čase k předválečnému černošskému blues, Appalačské hudbe a k britským kořenům.

https://tompkinssquare.bandcamp.com/album/you-never-were-much-of-a-dancer

ŠIMANSKÝ – NIESNER

Dvojice Šimanský – Niesner zavítá do klubovny již podruhé. Spolu s Gwenifer sdílejí nejen blízkost žánrů, ale i podobný osud – oba si prošli hlučnějšími projekty, kterým se i nadále věnují (Fotbal, Vlněna), a nakonec také zakotvili v klidnější poloze s akustickými nástroji. Nespoléhají se pouze na akustické steel kytary, ale v jejich setech zaznívá i lap steel kytara či shruti box. Jejich debutová deska Tance neznámé, která vyšla tento rok na labelu Stoned to Death, je pestrým obohacením nejen v rámci české scény. Z posledních koncertů dua je zřejmé, že už nyní pracují na nových skladbách a začínají zabíhat do improvizaných struktur, čímž se každý koncert stává tak trochu jiným zážitkem.

https://stoned-to-death.bandcamp.com/album/tance-nezn-m

---

GWENIFER RAYMOND

The 32-year-old Welsh multi-instrumentalist Gwenifer Raymond is a perfect advertisement for the benefits of chasing down rabbit holes. As a young Nirvana fan, she heard their cover of Lead Belly’s Where Did You Sleep Last Night and started hunting down American acoustic blues, then sought guitar lessons from a teacher who introduced her to John Fahey, the pioneer of American primitive guitar music. Fahey echoes throughout her mesmerising debut album (there’s even a track called Requiem for John Fahey). So much so that hearing it blind you would refuse to believe it had been recorded by a Brighton resident originally from Wales. Surely this stew of bluegrass, blues and haunted Americana could only come from a land where cotton and tobacco grow.
The opening track, Off to See the Hangman Part I, is a red herring, Raymond picking out a droning, Arabic-inflected melody on an old violin. But on the second, Sometimes There’s Blood, the fingerpicking begins and never lets up. It’s a wonderful and mysterious album: Raymond plays everything herself, with attention to detail not just in playing but in instrumentation (a 1920s Bradley Kincaid “Houn’ Dog” parlour guitar included). It’s music that creaks, in which you can hear the metaphorical wind whistling through the figurative cracks in the walls. Please don’t assume it’s all southern gothic for acoustic instruments, though: there’s joy in the the fast picking of Face Down Strut and the frantic Appalachian banjo picking of Oh, Command Me Lord! This is a gorgeous album, and Gwenifer Raymond is a profound talent. (The Guardian)

---